Švédská pohádka

Těžko popsat něco, co je svým způsobem nepopsatelné. Přesto se o to v krátkosti pokusím.

Těsně po Novém roce ve vestibulu českobudějovického vlakového nádraží proběhlo poslední loučení se svými nejbližšími. Poté se skupinka nadšených florbalistů vydala vstříc obrovskému dobrodružství a velké výzvě na věhlasný turnaj Gothia cup ve 1258 km vzdáleném švédském Göteborgu.

 

Den první

Po příjezdu na švédskou půdu nás přivítalo klasické tamní počasí, zataženo, občas trakaře. Na druhou stranu, nepřijeli jsme se opalovat, ale hrát florbal! Nebo chcete-li innebandy. Na programu byla přátelská utkání. Lehké oťukání s českými celky FA Mladá Boleslav a Panthers Praha. Kluci si zahráli, spadla z nich počáteční nervozita a očekávání. To se později ukázalo jako klíčové. Právě absence všech negací ovlivňujících výkon. Hned od začátku ve vzduchu viselo něco výjimečného. Něco, co lze definovat jako týmový duch.

 

 

Den druhý

Jdeme do toho naostro a rovnýma nohama! První utkání, švédský velkoklub FC Helsingborg 2, výhra 6:0. Druhé utkání, norský celek NOR 92 IBK, výhra 13:0. Cože? My vyhráli obě utkání? A neinkasovali jsme? Oba duely měli jedno společné. Obrovskou lehkost. Vše vypadalo, že jde tak nějak, jak se říká, samo. Samozřejmě poté zavládla v naší bandě velká radost. Z týmu vyzařovala neuvěřitelně pozitivní energie. Náš legendární pojízdný reproduktor bavil všechny kolemjdoucí. Tu si někdo s námi zazpíval, tu zas někdo hodil bokem. Na této vlně jsme se poté už jen vezli.

 

Den třetí

Bylo jasné, že následující soupeři si na nás již budou dávat větší pozor. To potvrdil úvodní ranní zápas. První těžká zkouška, švédský celek Rotebro IS IBK 1. V pěkném utkání ale zaslouženě vítězíme 6:3. Cesta zpět do školy, rychlý oběd a jsme zpátky v jedné z mnoha (a mnoha) göteborských hal. Kluci se evidentně nepřejedli, protože z jejich herního projevu byla znatelná lačnost po dalším vítězství. IBK Bergun utržil porážku 16:2. Tím ale naše jízda nekončila. Poslední utkání ve skupině a další z řady švédských celků CL98IC 1 se musel sklonit před „jihočeskými fousky“, tentokrát 5:1. Vítězíme skupinu při skóre 46:6! Postupujeme do Play off A. Na všech byla vidět spokojenost, zároveň ale nikdo nebyl uspokojen.

 

Den čtvrtý

Když už jsme se dostali až sem, cíl byl jasný. Chceme medaili. V osmifinále narážíme na vítěze jedné z devíti skupin. Švédský tým Capricon IC. Přes tento zápas jsme se přehnali jak velká voda a soupeře přejeli 11:2. V semifinále nás čekal rovněž švédský celek IBK Alingsås. Scénář byl více než jasný: vyhrajeme = máme medaili, prohrajeme = je konec. Do utkání nevstupujeme šťastně a záhy prohráváme (v turnaji poprvé), stav utkání se nám ale do konce první poloviny daří obrátit a vedeme 5:4. Po všech stranách vyhrocené utkání jsme nakonec obrovským úsilím a vůlí dokázali dovézt do vítězného konce. Radujeme se z výhry 9:6. Když použiji sportovní hantýrku, tak musím sportovně uznat, že soupeř byl o parník lepší. To už ale skáčeme v kruhu s legendárním “Kdo neskáče, není Čech”. Máme medaili!

 

Den pátý

O jejím odlesku ale měla rozhodnout ještě další klání. Míříme výš! Semifinále a tradičně zas a znova švédský mančaft – Landvetter IBK Wings. Tyto Švéďáky jsme ale také vzlétnout nenechali a po semifinálovém dramatu vítězíme relativně pohodlně 7:3. Jo! Finále! Jsme tam! Čekala nás po dlouhé době změna. Česká bitva. Legendární Tatran Střešovice. Slavnostní nástup, potemnělá aréna, státní hymna, husí kůže, hrdost. Rozhodčí píská úvodní buly, vyvrcholení turnaje v kategorii B12 začíná! Celý turnaj nás zdobila vysoká produktivita a úspěšnost v zakončení, to nás v ten nejméně vhodný okamžik zrazuje. Spolu s nepovedeným začátkem, neuvěřitelným brankářem Tatranu poprvé pociťujeme hořkost porážky, bohužel v zápase nejdůležitějším. Prohráváme 0:4. Klukům je třeba ještě přičíst k dobru bojovnost, ale i florbalovost v druhé polovině, kdy jsme byli jednoznačně lepším týmem. Nicméně, hraje se na góly a ty jsme nedali. Po chvilkové pochopitelné bezmoci, ale sportovně gratulujeme soupeři, uznáváme jeho sílu a vzdáváme mu čest.

Na krku nám visí stříbrné medaile, přebíráme pohár a přeci jen se na tvářích objevují první úsměvy 🙂

Když to celé shrnu. Odjížděli jsme jako naprosto neznámý tým a vraceli se jako fenomén celého turnaje. A v čem vlastně byl ten úspěch? Podle mě to jen do sebe tak nějak všechno zapadlo. Na turnaji dost možná byli lepší týmy a florbalisti než my. Jsem si ale celkem jistý, že větší jednotu uvnitř kolektivu měl málokdo. Zažili jsme asi naprosto všechno. Pocit euforie a pocit zklamání, byli jsme nahoře i dole, tekly nám slzy radosti i slzy smutku.

Rád bych z kontextu vytrhl ještě jednu zmínku. Pro mě osobně je největším zážitkem z celého švédského tažení česká národní hymna před finálovým utkáním. Ten pocit bych přál zažít každému sportovci nebo trenérovi. V tu chvíli jsem si uvědomil, co jsme vlastně dokázali.

Touto cestou bych ještě rád vzdal velký dík strůjci tohoto úspěchu Milanu Faltusovi. Ten zařídil naprosto vše a věřte, že od turnajové ideje ke stříbrné medaili je to opravdu kus cesty. Dále rodičům, kteří klukům umožnili zažít tento, dost možná neopakovatelný a bezpochyby výjimečný, zážitek. V poslední řadě samozřejmě klukům. Hoši, byla to neuvěřitelná jízda, na kterou nikdy nezapomenu. Byli jste úžasní a jsem na vás neuvěřitelně “hrdej”!

Nezbývá než se rozloučit. S přáním, že se do Švédska opět vrátíme, s pocitem, že i malé týmy dokáží velké věci, s nadějí, že ještě někdy zažijeme podobný sportovní úspěch.

Rád bych končil v odlehčeném duchu. Přikládám jednu z mnoha švédských hlášek: „Jáchyme, jak často trénuješ florbal?” Po chvíli rozmýšlení…”Tak, asi, v průměru, jednou měsíčně. A to si ještě většinou vezmu kolečkové brusle.”